Úvod
Pozdní antika bývá označována za dobu úpadku Římské říše. Toto tvrzení může platit pro Západořímskou říši, v případě Východořímské říše tomu tak zcela není. Důkazem je úspěšná transformace státu, která prodloužila existenci Východořímské říše (dále jen Byzantské říše) o dalších tisíc let.
Do této úspěšné transformace bezpochyby patří také období vlády císaře Justiniána I. Ve starší literatuře je někdy rovněž označován jako Justinián Veliký.
Nejdůležitější počiny císaře Justiniána I. jsou:
- pokus o obnovení Římské říše v původním rozsahu takzvané Renovatio imperii
- iniciování sestavení Občanského zákoníku – Corpus iuris civilis (Codex Iustinianus)
- rozsáhlá stavební činnost, jmenovitě vybudování baziliky „Boží Moudrosti“ (Hagia Sofia) v Konstantinopoli.
Hlavním historickým pramenem z tohoto období jsou spisy Prokopia z Kaisareie.
Ve své práci se pokusím chronologicky zmapovat významné události, ke kterým došlo v Byzantské říši za vlády Justiniána I.
Vznik Byzantské říše
Byzantská říše, zkráceně nazývaná Byzanc, byla pokračovatelkou Římské říše. Označení Byzantská říše poprvé použil v roce 1557 německý dějepisec Hieronymus Wolf ve svém díle Corpus Historiae Byzantinae. Pro obyvatele Byzantské říše byl tento název neznámý. Nazývali se Římany (Rhomaioi) a svůj stát označovali jako Rhomania, případně Basileia ton Rhomaion, což odpovídá latinskému Imperium Romanorum – Římská říše. Úředním jazykem byla nejprve latina a od první poloviny 7. století řečtina.
V roce 330 si císař Konstantin Veliký zvolil město Byzantion za hlavní město Římské říše a přejmenoval je Nova Roma (Nový Řím). Po jeho smrti bylo město na jeho počest přejmenováno na Konstantinopol. Do Konstantinopole se přesunul císařský dvůr, senát, bohatí patriciové a ústřední správa říše. V Římě zůstal pouze Římský biskup, který na sebe bral úlohu ochránce Říma, zvláště v období vpádu barbarských kmenů do Itálie. Funkce Římského biskupa se později změnila na funkci papeže.
Přesunutí hlavního města na východ bylo prvním krokem k trvalému rozdělení Římské říše na východní a západní část. K tomuto rozdělení došlo roku 395 za vlády císaře Theodósia I.
Západořímská říše zanikla roku 476. Východořímská říše přetrvala dalších tisíc let až do roku 1453, kdy Konstantinopol dobyl turecký sultán Mehmed II.
Důvody přesunu hlavního města z Říma do Konstantinopole byly ekonomické a obranné.
Konstantinopol byla hospodářské a obchodní centrum bohatých východních provincií (Malé Asie, Řecka, Sýrie, Palestiny a Egypta).
Východní část říše měla lépe hájitelné hranice. Severní hranici tvořila řeka Dunaj, východní hranice vedla v Malé Asii přes obtížně překročitelné pohoří Taurus.
Následkem přesunu vlády do Konstantinopole došlo k prodloužení geografické vzdálenosti centra říše a západních provincií Galie, Hispánie a Britských ostrovů. Tyto provincie se po rozpadu Západořímské říše již nikdy nepodařilo dobýt zpět.
Byzantská říše měla určující vliv na náboženství, právo, architekturu a umění značné části Evropy a Středního východu. Přispěla k zachování a předání četných literárních děl a vědeckých poznatků klasického světa následnickým kulturám.
Mládí a původ Justiniána I.
Justinián se narodil jako Petrus Sabbatius kolem roku 482 ve vesnici Tauresium nedaleko dnešní Skopje (hlavní město Makedonie) v prefektuře Illyricum. Pocházel z chudé rolnické rodiny thráckého původu, jeho rodným jazykem byla latina (Meier, 2009).
Justiniánův strýc z matčiny strany, dvořan, velitel císařské gardy a pozdější císař Justinus I., povolal svého synovce do Konstantinopole. Možná proto, že sám Justinus byl nevzdělaný (neuměl číst a psát), postaral se o Justiniánovo špičkové vzdělání včetně vzdělání teologického. Justinus pravděpodobně Justiniána adoptoval.
Osobnost Justiniána I.
Justinián, označovaný ve své době za „nejbdělejšího ze všech císařů“, byl velmi vzdělaný a extrémně pracovitý. Dnes bychom ho nazvali workoholikem.
To, že se stal císařem, ačkoliv byl z chudých poměrů, bylo umožněno tím, že v Byzantské říši nebyly uzavřené společenské vrstvy. Justinián, který byl hluboce věří, to přesto považoval za zásah Boží a svoji vládu za Boží předurčení a poslání.
Měl i záporné charakterové vlastnosti. Byl chladnokrevný, krutý a proradný. Justinián se netěšil oblibě u svých poddaných kvůli nadměrnému daňovému útisku, soustavnému válčení a netolerantní náboženské politice (Prokopios, 1985).
Dožil se vysokého věku 83 let.
Císařovna Theodora
Císařovna Theodora se narodila kolem roku 497. Mládí prožila v Konstantinopoli jako dcera krotitele medvědů v cirku. Byla prý velmi krásná, ale jelikož pocházela z chudé rodiny, pracovala jako herečka a nejspíš i jako prostitutka. Podle pověsti muži, když ji potkávali, odvraceli zrak, aby se nedopustili hříchu.
Byla o 15 let mladší než Justinián. Není známo, kdy se s Justiniánem seznámila, ale kolem roku 525 se za něho provdala, a to i přesto, že sňatek následníka trůnu s herečkou byl nepřípustný. Justinián proto musel nejprve nechat zrušit zákon, který zakazoval sňatky bývalých otroků a hereček se senátory (Gibon, 2010).
Konstantinopolská aristokracie shlížela svrchu na císařský pár venkovana a herečky. Justinián s Theodorou se proto snažili vykompenzovat svůj neurozený původ okázalým dvorským ceremoniálem.
Theodora byla oporou svého muže. Rozhodně se postavila proti povstání Níká, čímž Justiniánovi zachránila trůn. Vydala zákon, podle kterého mají dcery stejná dědická práva jako synové, dále vydala výnos proti kuplířství, často cestovala zemí a starala se o výstavbu hlavního města. Současníci jí vytýkali dvorské intriky proti spolupracovníkům císaře. Zemřela roku 548. Justinián se již znovu neoženil, přežil Theodoru o 17 let (Meier, 2009).
Počátek vlády
Po nástupu na trůn povolal strýc císař Justinus I. Justiniána k sobě jako svého rádce. Roku 523 jej povýšil na caesara, což byla funkce mladšího císaře. Tuto funkci zavedl císař Dioklecián ve snaze usnadnit nástupnictví v říši a rozdělit správu rozsáhlé říše více vůdčím osobnostem.
Po smrti císaře Justina I. roku 527 se Justinián I. ujal vlády v poměrně vysokém věku 45 let. To byla svým způsobem výhoda, protože byl zralý muž se zkušenostmi ze státní správy. Jako prozíravá vůdčí osobnost se obklopil skupinou spolupracovníků, Theodorou, Belisariem, Tribonianem, Janem z Kappadokie, Prokopiem a dalšími.
Corpus iuris civilis
Císařové na sklonku Římské říše vydávali značné množství právních předpisů a císařských výnosů ve snaze čelit zásadním problémům, se kterými se říše potýkala v oblasti hospodářské, společenské a vojenské (Burian, 1972). V zákonech, které si mnohdy odporovaly, se přestávali orientovat i právníci.
Justinián si nepochybně uvědomoval, že zákony jsou důležitým nástrojem vládní moci a řízení státu.
Krátce po zvolení císařem pověřil Justinián komisi pod vedením právníka Triboniana kodifikací a uspořádáním římského práva. Smyslem bylo ujednotit a zpřehlednit stávající právní předpisy.
Výsledkem práce komise se stal Corpus iuris civilis (Občanský zákoník), který vstoupil v platnost již roku 529. V roce 534 vyšlo druhé, doplněné vydání. Komise pokračovala v práci na zákoníku až do roku 569.
Corpus iuris civilis se skládal ze čtyř částí:
- Codex Iustinianus, soubor dosud platných císařských nařízení a zákonů od doby císaře Hadriána. Tento spis měl nahradit starší právní sbírky, například Codex Theodosianus.
- Digesta (řecky Pandektai), sbírka spisů antických římských právníků z roku 533.
- Institutiones, stručná rukověť římského práva, vydáno roku 533.
- Narai (latinsky Novellae) Novely – více než 150 dalších zákonů, aktuální císařská nařízení vydaná v letech 534 – 569. Na rozdíl od předchozích částí byla tato část napsána většinou řecky (svědčí to o pronikání řečtiny na byzantský dvůr).
Corpus iuris civilis uzákonil světskou i duchovní moc císaře (caesaropapismus). Oficiálním náboženstvím bylo křesťanství v ortodoxní podobě. Kodex usiloval o upevnění práv otrokářské aristokracie a podporu hospodářství založeného na práci otroků a kolonů. Tento hospodářský systém se však již začal přežívat, jak dokazuje možnost propouštět otroky na svobodu, která byla uzákoněna v Novelách.
Corpus iuris civilis platil po řadu staletí. Postupně si však feudalizace společnosti vynutila revizi jeho ustanovení, kterou nechali pod názvem Basilika provést císaři Basileios I. a Leon VI.
Od 11. století se Justiniánovy zákoníky začaly studovat na právnických školách v Itálii, zvláště na Boloňské univerzitě. Staly se základem evropského práva a některé zásady přetrvaly v evropských moderních zákonech dodnes.
Povstání Níká
Počátkem roku 532 byla v Konstantinopoli napjatá atmosféra. Vlivem tvrdého vymáhání daní bezohledným Janem z Kappadokie, který pro Justiniána sháněl peníze, docházelo k ožebračovaní obyvatel provincií (Gibon, 2010). Ti se stahovali do Konstantinopole. V lednu roku 532 došlo v Konstantinopoli k pouličním násilnostem, které na přechodnou dobu otřásly Justiniánovým postavením.
Nepokoje vyvolali příslušníci soupeřících démů, skupin příznivců vozatajů soutěžících v hippodromu, nazývajících se podle barev oděvů závodníků Modří, Zelení, Červení a Bílí. Démy nahrazovaly politické strany. Nejvlivnější démy byly Zelení a Modří. Justinián a Theodora projevovali náklonnost Modrým (Gibon, 2010).
Zelení si stěžovali na nespravedlivé zacházení u císaře, ten ale jejich stížnosti hrubě odmítl. Poslední podnětem k výbuchu povstání se stalo nevyslyšení žádosti démů o omilostnění dvou jejich členů odsouzených k smrti. V průběhu jednoho ze závodů se Modří a Zelení náhle spojili a za volání hesla „Níká!“ („Zvítězíš!“) rozpoutali násilnosti, při nichž osvobodili vězně a zapálili velkou část Konstantinopole.
Ke vzbouřencům se připojili někteří významní senátoři, s jejichž podporou se výtržníci začali domáhat sesazení městského praefecta Jana z Kappadokie a quaestora Triboniana. Justinián je neprodleně sesadil, přesto dav pokračoval v loupežích a drancování města. Vzbouřenci odvedli Hypatia, synovce zesnulého císaře Anastasia I., do hippodromu, a tam ho prohlásili císařem. Justinián se vylekal, rozhodl se opustit město a prchnout do Thrákie.
V rozhodujícím okamžiku se císařovna Theodora projevila jako statečná žena a odmítla uprchnout z paláce (Meier, 2009). V Konstantinopoli v té době pobývali dva generálové věrní císaři: z východu se navrátivší Belisarius a velitel ilyrského vojska Mundus. Ti se vypravili se svými vojáky do hippodromu, kde narazili na shromážděné vzbouřence. Povstání brutálně potlačili, přičemž mělo zahynout kolem 30 000 lidí .
Justinián nechal popravit Hypatia a nařídil zabavit majetek senátorům, kteří se přidali ke vzbouřencům, a poslat je do vyhnanství. Povstání trvalo 10 dní a byla zničena třetina Konstantinopole.
Stavební činnost
Po potlačení povstání Níká byla velká část Konstantinopole v troskách. To vedlo Justiniána I. k rozsáhlému stavebnímu programu. Tento stavební program popsal Prokopios z Kaisareie v knize O stavbách.
Vliv byzantské architektury se projevil hlavně na východě říše, ale i na západě. Například v Ravenně byl vybudován skvostný chrám San Vitale s nádhernou mozaikovou výzdobou. Na Sinajském poloostrově vznikl opevněný klášter svaté Kateřiny. Justinián se neomezoval jenom na sakrální stavby, nýbrž dal zbudovat četné pohraniční pevnosti, paláce, podzemní nádrže, lázně a špitály.
Antiochie, těžce poškozená zemětřesením a navíc vypleněná Peršany, byla znovu postavena. Přesto již nedosáhla původního významu.
Hagia Sofia
Roku 532 po potlačení povstání Níká pověřil Justinián architekty Isidora Mílétského a Anthémia z Trallu stavbou velechrámu Hagia Sofia – Boží Moudrosti (Příloha č.5). Stavba baziliky byla dokončena za pouhých 5 let v roce 537. Na vnitřní výzdobě zlacenými mozaikami a freskami se pracovalo dalších více než sto let. Rozměry chrámu 80 x 71 metrů byly opravdu impozantní. Centrální kupole měla průměr 32 m a dosahovala do výše 55,6 m. Pověst praví, že při spatření dokončené stavby ohromený Justinián zvolal: „Překonal jsem tě, Šalamoune!“.
Očima dnešního racionálně uvažujícího člověka se může zdát nepochopitelné vynakládání obrovských prostředků na sakrální stavby. Tyto finance potom chyběly na obranu říše, a to nutně vedlo ke zvyšování daní. Chrámy byly v té době budovány k větší slávě Boží. Křesťanství zdůrazňující pokoru věřících bylo oporou světské moci. Prostý člověk se musel cítit nepatrný a bezvýznamný v tak obrovském zlatém chrámu. Téměř tisíc let (do dokončení katedrály v Seville v roce 1520) byla Hagia Sofia největší katedrálou na světě.
Po dobytí Konstantinopole Osmany v 15. století byla bazilika doplněna o čtyři minarety a změnila se na hlavní mešitu v Istanbulu. Podle jejího vzoru se začaly stavět další mešity, nejdříve v Istanbulu a později v celé osmanské říši. Tureckým sultánům slouží ke cti, že nenechali zničit nádherné mozaiky s křesťanskými motivy. Pouze je nechali zabílit, protože islám zakazuje zobrazování lidí a Boha.
Jako symbol vítězství islámu nad křesťanstvím byla roku 1557 za vlády sultána Sulejmana I. Nádherného postavena v Istanbulu Sulejmanova mešita, která se velmi podobá Hagii Sofii, je však o něco větší.
Války a pokus o obnovu říše (Renovatio imperii)
Konec Římské říše byl ve znamení obrany. Bohatý a upadající stát lákal útočníky. Na říši útočili Peršané, Hunové, Vizigóti, Ostrogóti, Vandalové, později Langobardi, bulharští Kutrigurové, Utigurové, Getové, Slované a Avaři.
Za vlády Justiniána došlo na krátkou dobu k významnému obratu. Říše se přestala bránit a přešla do protiútoku. Cílem programu Renovatio imperii nebylo jen dobytí území Římské říše v původních hranicích, ale i obnovení římského státního zřízení a správy.
Belisarius
Významnou postavou válek za vlády Justiniána I. byl vojevůdce Belisarius. Celým jménem Flavius Belisarius (* 505 – † 13. března 565). Vojenskou kariéru započal jako tělesný strážce mladého Justiniána. Zreorganizovat armádu, která byla z důvodu korupce a neplacení žoldu v rozkladu (Prokopios, 1985). Hlavní údernou silou již nebyly římské pěší legie, ale stala se jí obrněná jízda vyzbrojená luky a barbarští spojenci (Hunové, Getové). Belisarius byl fenomenální stratég a úspěšný vojevůdce. Zvítězil téměř ve všech válkách, které vedl. Na sklonku života upadl v nemilost, před smrtí byl však rehabilitován.
Prokopios z Kaisareie
Prokopios z Kaisareie (* 500 – † 565) byl byzantský kronikář, spisovatel, rádce a sekretář generála Belisaria. Belisariova tažení Prokopios zachytil v rozsáhlém spise Knihy o válkách. Spis se skládal ze sedmi knih. První dvě líčily válku s Peršany, další dvě válku s Vandaly, a konečně poslední tři válku s Góty. Prokopiovi je připisováno autorství nevydaného spisu Anekdota nebo také Historia arkana (Tajné dějiny), pro který je typický kritický pohled na císařský dvůr. Justiniánův stavební program popsal v knize O stavbách. Pro Prokopia je příznačný ambivalentní postoj k Justiniánovi a jeho politice.
První válka s Peršany
V okamžiku Justiniánova nástupu na trůn se Byzantská říše nacházela ve válečném stavu se sásánovskou Persií. Předmětem sporu bylo malé království Lazika (v dnešní Gruzii). Císař provedl reorganizaci vojska. Do hodnosti Magister militum per Armeniam byl jmenován obratný vojevůdce Sittas. Sittas se vyznamenal podrobením výbojného kavkazského kmene Tzanů a odražením perské armády v roce 530.
V červnu roku 530 Belisarius zvítězil nad Peršany v bitvě u Dary. Další vojenské akce přerušila smrt perského krále Kaváda I. Jeho nástupce Husrav I. byl svolný k míru. V roce 532 válčící strany uzavřely tzv. „věčný mír“, na základě něhož se Justinián zavázal zaplatit Peršanům 11 000 liber zlata jako kompenzaci za ochranu proti kavkazským nájezdníkům.
Válka s Vandaly
Mír s Peršany Justiniánovi uvolnil ruce k vojenským akcím na západě. Po vnitřních sporech byl roku 530 při palácovém převratu sesazen a uvězněn probyzantský vandalský král Hilderich. Králem se stal jeho synovec Gelimer. Uvěznění Hildericha se stalo vítanou záminkou pro vojenský zásah Byzance na Západě.
Roku 533 vytáhl Belisarius jen s 18 000 muži proti Vandalům. Doplnil zásoby na Sicílii a v září 533 se vylodil v severní Africe nedaleko Kartága. S Gelimerem se střetl v bitvě u Decima a snadno ho porazil, protože hlavní vandalské síly pod velením králova bratra Zaza (Tzaza nebo Zana) v té době potlačovaly povstání na Sardinii (Prokopios, 1985).
V polovině září 533 vtáhl Belisarius do Kartága. Jeho obyvateli byl nadšeně vítán jako osvoboditel. Gelimer uprchl po své porážce na západ. Většina jeho armády zůstala nedotčena a navíc ji posílily oddíly vracející se ze Sardinie. V prosinci 533 Belisarius zaútočil na Vandaly a v bitvě u Tricamara je rozprášil. Gelimer našel záchranu v útěku k Berberům a v dalším roce se vzdal Byzantincům.
Po završení tažení se Belisarius vrátil do Konstantinopole, kde pro něho Justinián uspořádal velkolepý triumf. Král Gelimer nebyl zabit, ale dostal od Justiniána milost a dožil svůj život na statcích v Malé Asii (Prokopios, 1985).
Území dobytá ve válce s Vandaly, zahrnující severní Afriku, Sardinii, Korsiku a Baleáry, byla znovu podřízena byzantské správě. Severní Afrika se těšila rozkvětu až do 7. století, kdy byla dobyta muslimskými Araby.
Válka s Ostrogóty
V roce 526 umírá v Ravenně ostrogótský král Theodorich Veliký a vláda přechází na jeho dceru Amalaswinthu a vnuka Athalaricha. Když synovec Theodahades na jaře 535 nechal zavraždit Amalaswinthu, využil Justinián tuto událost jako záminku k rozpoutání války s Ostrogóty.
V roce 535 vyslal Justinián jednu část vojska do Dalmácie, druhá část vedená Belisariem se vylodila na Sicílii. V roce 536 Belisarius vytáhl na jih Apeninského poloostrova a dobyl Neapol. Ostrogóti se vzbouřili a zabili svého krále Theodahada. Novým panovníkem se stal vojevůdce Vitigis. Belisarius v prosinci 536 obsadil Řím. Justinián vypravil do Itálie posily, s jejichž pomocí Byzantinci postupně obsadili sever Itálie, Milán, Janov a další města. Válkou velmi strádalo místní obyvatelstvo, které zápasilo s hladomorem.
Justinián poslal do Itálie rovněž jednoho ze svých nejbližších rádců, eunucha trpasličí postavy Narsa. Narses pocházel z arménského královského rodu. Mezi Belisariem a Narsem vznikaly neshody. Zásluhou Belisariovy lsti získali Byzantinci v květnu 540 bez boje Ravennu kde zajali krále Vitigise, válka tím ale neskončila.
Do čela ostrogótského odboje se postavil nejprve šlechtic Ildibad a po něm jeho synovec Totila (vlastním jménem Baduila). Totila si naklonil nižší vrstvy italské společnosti a propuštěnými otroky doplnil svoji armádu (Prokopios, 1985). Belisarius byl odvolán a hlavním velitelem byzantského vojska se stal Narses. Koncem června 552 se Narses střetl s Totilovým vojskem v bitvě u Tagin (Busta Gallorum), v níž byl ostrogótský král poražen a padl.
Po tomto vítězství Narses opanoval Řím. Poslední místa ostrogótského odporu byla likvidována až do roku 555. Po skončení války, která trvala 20 let, byla Itálie znovu na krátkou dobu, připojena k Byzantské říši.
Druhá válka s Peršany
Roku 539 se ostrogótský král Vitigis domluvil na vojenské spolupráci s Peršany. Brzy na jaře roku 540 perský král Husrav I. zaútočil v čele ohromné armády na Antiochii, třetí největší město říše. Obrana Sýrie se zhroutila. Antiochie se záhy vzdala, poté byla vypleněna a 400 000 obyvatel bylo odvlečeno do Persie.
Gubazes, král Laziky, přeběhl k Peršanům. V roce 542 se Peršané kvůli moru stáhli ze Sýrie.Theodora odvolala Belisaria do Konstantinopole, protože si dovolil zvažovat otázku následnictví po Justiniánovi, který onemocněl morem (Prokopios, 1985).
Byzantinci shromáždili asi 30 000 mužů a roku 543 pronikli do perské Arménie. Tam jejich vojsko utrpělo porážku od podstatně slabších perských sil. O rok později Husrav vtáhl do Mezopotámie a oblehl Edessu. Houževnatý odpor posádky však krále donutil obléhání ukončit.
V roce 545 se Justiniánovi podařilo sjednat s Husravem pětileté příměří za cenu 2 000 liber zlata. Obě strany vyčerpané vzájemným nerozhodným válčením se uchýlily k zdlouhavému vyjednávání zakončenému v roce 561. Na základě padesátileté mírové smlouvy Peršané uznali byzantskou moc nad Lazikou. Justinián dokázal uhájit východní hranici. Zavázal se odvádět perskému králi každoroční tribut ve výši více než 400 liber zlata.
Vleklé války Byzantské říše s Peršany měly z dlouhodobého hlediska tragické následky. Byzantská a Perská říše byly velmoci přibližně stejné velikosti, proto nemohla žádná z nich vzájemné války vyhrát. Docházelo k patové situaci. Obě vyčerpané říše v příštích staletích podlehly útokům muslimských Arabů a Turků.
Náboženství
V 6. století si křesťanské náboženství upevnilo svoji pozici v Byzantské říši. Již Theodósiův zákoník z roku 380 říká, že Římská říše je křesťanská.
Justinián I. se snažil vymýtit staré pohanské kulty. Na počátku své vlády vydal edikt proti pohanům a heretikům. Byla jim zapovězena služba v civilní správě, byli omezováni ve veřejném i soukromém životě (Burian, 1972). Zachovávání pohanských zvyků se trestalo smrtí. V roce 529 dal uzavřít novoplatónskou akademii v Athénách a v roce 542 zrušil starodávný úřad římských konzulů (Gibon, 2010). Stíhání pohanů neustávalo ani v pozdějších letech.
Justinián, sám vzdělaný teolog, usiloval o jednotu křesťanství. Prosazoval názor, že byzantský císař je hlavou církve (caesaropapismus). Císař měl mít právo svolávat koncily a odvolávat patriarchy. Ceasaropapismus se opíral o tradici, že římský císař měl titul a zastával funkci nejvyššího kněze v říši (Pontifex Maximus).
Tato politika nezabránila rozkolu mezi východními křesťany a odcizila i západní křesťany v čele s papežem. Theodora Justiniánovi hatila plány, protože podporovala monofyzity. Justiniánovo úsilí o jednotu křesťanství přes veškerou snahu o kompromis ztroskotalo.
Hlavní směry v křesťanské církvi za Justiniána I.
- Ariáni – podle zakladatele alexandrijského kněze Areia. Ariáni neuznávali božskou podstatu Ježíše Krista. Ariánskou víru přijaly germánské kmeny Vizigótů, Ostrogótů a Vandalů.
- Monofyzité – tvrdili, že Ježíš Kristus má pouze jednu podstatu, a to božskou. Monofyzitismus měl nejvíce stoupenců v Sýrii, Palestině a Egyptě.
- Chalkedonisté – podle Chalkedonského koncilu. Chalkedonisté zastávali názor, že Ježíš Kristus má obě podstaty, božskou i lidskou. K chalkedonskému vyznání se hlásí ortodoxní církev i katolická církev.
- Ortodoxní církev – neuznává papeže jako hlavu církve.
- Západní (katolická) církev – hlavou církve je papež, nástupce apoštola Petra (apoštolská posloupnost).
Jakkoliv se nám dnes mohou zdát iracionální věroučné spory mezi ariány, monofyzity, západní a ortodoxní církví, musíme si uvědomit, že tehdejší lidé pevně věřili, že na správném výkladu bible závisí věčná spása duše nebo trvalé zatracení po smrti.
Hospodářství
Hlavní hospodářskou činností v Byzantské říši bylo zemědělství, jehož produkce tvořila hlavní zdroj příjmu státu. Obchodu a řemeslům příslušela úloha v lokální a zvláště městské ekonomice.
Od poloviny 5. století se Byzantská říše těšila ekonomickému vzestupu přetrvávajícímu i na začátku Justiniánovy vlády. Rostl počet obyvatel, zvětšovala se plocha obdělávané půdy. Nárůst soukromého bohatství a dálkového obchodu s luxusním zbožím zvyšoval daňové výnosy. Císař Anastasios I. zanechal svým nástupcům ohromnou částku 23 milionů solidů. Díky těmto zdrojům mohl Justinián zahájit svoje rozsáhlé válečné a stavební programy (Wikipedie).
Příznivý vývoj se zastavil ve čtyřicátých letech 6. století z důvodů zvyšování daní, válečných konfliktů a hlavně epidemie moru z roku 541. Odhaduje se, že státní výdaje se propadly z 11 milionů solidů v roce 540 na sotva 8,5 milionu solidů kolem roku 565 (Wikipedie).
Mor
V roce 541 vypukla první historicky doložená epidemie dýmějového moru. Podle Prokopia vzniklo toto onemocnění v egyptském přístavu Pelusium. Církevní historik Euagrios Scholastikos uvádí, že mor vypukl v Etiopii. Z Egypta se rychle rozšířil do Palestiny a Sýrie a v létě 542 dorazil pravděpodobně s náklady obilí po moři do Konstantinopole.
V nejhorších měsících umíralo v Konstantinopoli 5 000 až 10 000 lidí denně. Vysoká úmrtnost vyvolala paniku v celé společnosti. Nemoc připravila o život mnohé z nejvyšších císařských úředníků, onemocněl i císař Justinián. Podle odhadů zemřela na mor v Konstantinopoli třetina až polovina obyvatelstva (Meier, 2009).
Z Konstantinopole pronikl mor do Malé Asie a přes Mezopotámii do Persie. Postupem času epidemie zachvátila i Itálii a celé západní Středomoří.
Rozsáhlé oblasti říše a četná města zůstala téměř vylidněná, což způsobilo významný propad hospodářství. Situace Byzantské říše byla o to těžší, že barbarské kmeny usazené v blízkosti jejích hranic morem příliš zasaženy nebyly.
Mor se navíc stal endemickým. Po opadnutí první vlny se v určitých cyklech vždy po několika letech vracel, a to celá další dvě staletí.
Drtivá epidemie poznamenala Justiniánovu osobnost. Jeho dřívější činorodost v oblasti zákonodárství a reformní zápal ustaly. Aby unikl bezvýchodné situaci, kterou pokládal za trest boží, pohroužil se do řešení církevních otázek a vedení teologických disputací (Meier, 2009).
Konec vlády a smrt Justiniána I.
V červnu 548 zemřela císařovna Theodora, která byla Justiniánovou nejvěrnější spolupracovnicí a oporou.
Závěr Justiniánovy vlády poznamenala řada katastrof postihujících Konstantinopol.
Město bylo nejprve poničeno silným zemětřesením v roce 557. Následujícího roku se zřítila kupole chrámu Hagia Sofia, jejíž oprava trvala takřka pět let. V těchto těžkých časech navíc Konstantinopol postihla další vlna epidemie moru.
Nedlouho po Theodořině smrti se Justinián musel vypořádat se spiknutím, jehož cílem bylo dosazení synovce Germana za císaře. Justinián na to reagoval mírně a spiklence nijak vážně nepotrestal.
Vážnější spiknutí, do něhož se zapojily nespokojené obchodní a senátorské kruhy, vzniklo na podzim 562. Podezření padlo i na Belisaria a ten byl dočasně vykázán do domácího vězení.
Smrt zastihla Justiniána v noci 14. listopadu 565 v Konstantinopoli. Jelikož zemřel bezdětný, jeho nástupcem se stal synovec Justinus (císař Justinus II.).
Závěr
Justinián je často označován za posledního římského císaře. Je řazen k nejvýznamnějším pozdně antickým císařům společně s Diokleciánem a Konstantinem I. Velikým. Římský charakter říše se za Justiniána začal měnit a říše začala nabývat byzantské rysy.
Justinián měl jako každá výrazná osobnost světlé i stinné stránky, období úspěchů a neúspěchů. Za úspěch a výraznou stopu v dějinách můžeme označit Justiniánem iniciovanou rozsáhlou legislativní činnost, dobyvatelské a stavební programy.
Odvrácenou stranou Justiniánovy vlády byl velký daňový útisk, soustavné válčení a netolerantní náboženská politika. Neúspěchem skončilo Justiniánovo úsilí o jednotu křesťanství.
Událostí, kterou nemohl ovlivnit a která zásadním způsobem poznamenala období jeho vlády, byla drtivá morová epidemie z roku 541. Epidemie téměř zničila jeho celoživotní snahu o posílení Byzantské říše (Meier, 2009).
Zpracováno jako závěrečná práce na Univerzitě Karlově v Praze – Filozofická fakulta Univerzita třetího věku v akademickém roce 2013/2014, vzdělávací program Velké osobnosti světových dějin.
Autor práce: Jiří Novotný
V Čelákovicích 2.2.2014
Seznam použité literatury
Burian Jan: Zánik antiky, SPN n.p. 1972
Gibon Edward: Úpadek a pád Římské říše, Levné knihy a.s. 2010 str. 195 – 234
Meier Mischa: Justinián, nakladatelství Pavel Mervart 2009
Prokopios z Kaisareie: Válka s Peršany a Vandaly, Odeon 1985
Prokopios z Kaisareie: Válka s Góty, Odeon 1985
Wikipedie
